„Běžný výklad říká, že chudé země jsou pouze pozadu a nakonec bohaté doženou,“ shrnuje ekonom Dylan Sullivan tvrzení, proti němuž míří nová studie. Výzkum ekonomů z ICTA-UAB Jasona Hickela a Sullivana dospěl k závěru, že příjmová propast mezi globálním Severem a Jihem se od roku 1960 naopak zvětšila o 170 až 270 procent podle zvoleného způsobu měnového přepočtu. Práce zveřejněná v časopise New Political Economy sleduje roky 1960 až 2023 a zahrnuje úplná roční data ze 173 zemí, které představují 99,9 procenta světové populace.
- Jádro světové ekonomiky získalo od roku 1960 čtyřikrát až desetkrát větší přírůstek příjmů než periferie.
- Relativní příjem periferie vůči jádru se zvýšil nejvýše o tři procentní body, a to podle studie výhradně díky Číně.
- Podíl světové populace žijící na periferii vzrostl z 80 procent v roce 1960 na 86 procent v roce 2023.
- Čína dosahuje podle zvoleného přepočtu 22 až 38 procent HDP na obyvatele v jádru.
Sullivan tvrdí, že rozdělení na jádro a periferii není pouhou časovou mezerou ve vývoji, ale strukturálním rysem kapitalistické světové ekonomiky.
Čína sama mění obraz relativního sbližování
Studie nazvaná The myth of catch-up development: trends in core-periphery inequality from 1960 to 2023 rozlišuje absolutní a relativní nerovnost. V absolutním vyjádření připadlo na jádro čtyřikrát až desetkrát více příjmového růstu než na periferii. Výsledné rozpětí závisí na použitém způsobu převodu měn.
Relativní posun byl podstatně menší: poměr příjmu periferie k jádru se od roku 1960 zlepšil nejvýše o tři procentní body. Autoři tento posun připisují celý Číně; po jejím vyřazení se relativní postavení periferie zhoršilo.
To znamená, že souhrnný údaj o mírném sbližování může zakrývat rozdílný vývoj jednotlivých částí globálního Jihu. Čína je podle výzkumníků výjimkou, nikoli obecným vzorem, a její HDP na obyvatele nadále odpovídá 22 až 38 procentům úrovně jádra.
Označení jádro a periferie přitom není čistě zeměpisným dělením na severní a jižní polokouli. Jde o rámec, který státy rozděluje podle jejich postavení ve světové ekonomice. Proto se mezi zeměmi nově zařazenými do jádra objevují také státy jižní Evropy, východní Asie či východního okraje Evropské unie.
Autoři spojují výjimky s geopolitickou integrací
Od roku 1980 Mezinárodní měnový fond překlasifikoval 18 poměrně malých států mezi vyspělé ekonomiky. Patří mezi ně Jižní Korea, Tchaj-wan, Řecko, Portugalsko a několik východoevropských zemí. Hickel však odmítá, že by jejich postup představoval cestu snadno použitelnou pro zbytek periferie.
„Tyto země nejsou po světě rozmístěny náhodně,“ uvedl Hickel. Podle něj se nacházejí téměř výhradně v jižní Evropě, východní Asii a na východní hranici EU a jejich začlenění sloužilo geopolitické strategii Spojených států za studené války i po ní.
Studie tento argument dokládá americkou ekonomickou a vojenskou pomocí strategickým spojencům. Jižní Korea podle ní obdržela mezi lety 1953 a 1961 více americké pomoci, než kolik Světová banka ve stejném období půjčila všem nezávislým zemím třetího světa dohromady. Izrael od roku 1946 získal přibližně 310 miliard amerických dolarů v ekonomické a vojenské pomoci, počítáno ve stálých cenách roku 2022.
Propady periferie byly hlubší a obnova delší
Osmdesátá a devadesátá léta studie označuje za období rostoucí nerovnosti mezi jádrem a periferií. Do této etapy spadají programy strukturálních změn a tržní liberalizace prosazované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.
Ve čtyřech ze sedmi periferních regionů tehdy nastaly dlouhé hospodářské kontrakce. Příjem Latinské Ameriky klesl o sedm procent a na předchozí úroveň se vrátil za 13 let. Blízký východ a severní Afrika zaznamenaly pokles o 25 procent s obnovou trvající 25 let, východní Evropa a střední Asie propad o 36 procent a návrat za 17 let. Subsaharská Afrika ztratila 23 procent a zotavení trvalo 36 let.
Autoři uvádějí, že tyto recese byly v průměru šestkrát hlubší a trvaly čtyřikrát déle než propad jádra během velké recese, kdy příjem klesl o čtyři procenta a obnovil se během šesti let.
Sullivan z výsledků vyvozuje, že skutečný rozvoj globálního Jihu by vyžadoval vlastní průmyslové kapacity, rozvoj obchodu mezi jižními zeměmi a menší závislost na měnách jádra. Jde o doporučení autorů založené na jejich interpretaci dat, nikoli o samostatně prokázaný následek studie.
Považujete Čínu za výjimku potvrzující strukturální problém, nebo za možný model pro další rozvojové ekonomiky?
